Před svítáním je největší tma

Čím dál intenzivněji vnímám, jak nás poslední roky vedou k osobní transformaci. Ke změně stávajícího bytí a přerodu k sobě samým, do vlastního nitra, do opravdovosti, čistoty, upřímnosti a žití toho, kdo skutečně jsme.

Život nás každého volá, probouzí, abychom začali vidět, abychom začali žít sami sebe. Přivádí nám do života lidi a různá setkání, události, ve kterých nám často servíruje věci, které jsou pro nás náročné, které se mohou zdát nesmyslné, které ale nastavují zrcadlo…

Každé nové narození provází bolest. Žena rodí v nesmírných bolestech, aby na svět přivedla nový život. Stejně tak něco starého musí zemřít, aby se něco nového mohlo narodit. A to bolí.

Narodit se sami k sobě není procházka růžovým sadem, není to nějaké náhlé osvícení a cesta po růžové duze. Vzdát se vlastních očekávání, tužeb a snů o tom, jak by náš život měl vypadat, vyžaduje obrovskou vnitřní sílu. Odevzdání se tomu, co po nás život chce a nechat se jím vést často předchází pád až na dno, plácání se v bahně sebelítosti, vnitřní temnoty a touhy po světle.

To světlo máme v sobě, jen ho přes temnotu nevidíme.

Nemám ráda klišé, že "před svítáním je největší tma", ale věřím v to, že na každém jednom z nás záleží, že život každého člověka má smysl, a že v časech změny a proměny se vše rodí z chaosu, který se jednou uspořádá do nového světa…

Nebojte se změny. Nebojte se vkročit do údolí stínů, které postupně, krůček po krůčku, vede až na vrchol hory ke slunci. Tam se poprvé nadechnete a všechna bolest z přerodu se změní v pokoj a vědomí, že jste to zvládli. Budete silnější a porozumíte tomu, proč je tolik důležité být za všech okolností sami sebou…